Mošny Zéland

Objevujeme sever Severozemě

Tak tu máme listopad...

Etymologie tohoto slova nám zůstává záhadou – i když se rozloží, nedává to žádný smysl, jako například verlyba. Listí nepadá, slunce praží čím dál víc a odráží se v kapkách vody pokrývajících opálená těla místních surfařů...

Zpět do reality. Surfaři nosí neoprény. A my jsme bez práce.

Týden volna jsme strávily výměnným pobytem. Výměna v tomto případě znamená cca tři hodiny práce za jídlo a ubytování. Tento model je zde celkem běžný, takže se dá ušetřit, ne však vydělat.
Naše práce spočívala v úklidu luxusního letního velesídla nedozírné hodnoty (v kuloárech se špitalo o sedmi milionech dolarů – pro ty z vás, které zajímá hodnota v Kč, zde je odkaz na přepočet dle aktuálního kurzu: http://www.finance.cz/bankovnictvi/financni-kalkulacky/prevodnik/
Sídlo to bylo dle našeho názoru hrozivě nevkusné, situované na úžasném místě. Majiteli byli novozélandští podnikatelé, kteří prorazili na světový trh s „nejlepší“ vodkou na světě – Below 42. Nikdy jsme o ní neslyšely a ani jsme nedostaly ochutnat, ale je taky pravda, že pro nás je vrcholem luxusu Finlandia a pak už známe jen Pražskou. Ubytování v dřevěném domu a stravu poskytoval John, starší pán vilného typu, otec majitelky sídla. Přes svou vilnost zůstával korektní, byl zcestovalý a měl krásně rozkvetlou koupelnu s deštnou – přesto však horkou – sprchou, obří vířivku pod širým nebem, z níž se krásně pozorovaly hvězdy, které v tomto období celkem často padají (aby nám plnily nejrůznější přání), ošklivou kočku a hlavně kytaru, která nám po dokoupení struny (A) zpříjemnila pobyt u dědka. John se vyžíval ve vaření, takže jsme se takříkajíc pěkně rozežraly a k našim sedmdesáticentovým konzervám se vracely jen velmi nerady.

Byly jsme dohodnuté, že po týdnu volna opět v pondělí nastoupíme do „našeho“ hotelu, takže jsme v neděli večer vyrazily, abychom se pak ráno dozvěděli, že pro nás momentálně práci nemají. Jely jsme kvůli tomu zpátky do Paihii přes 60 km, takže bychom spíše uvítaly, kdyby nám to sdělili dopředu a na rovinu, například za použití telefonu. Jely jsme tedy do Kerikeri, o němž jsme věděly, že v místní knihovně zapojíme notebook a připojíme se a strávily den hledáním práce online. Mezitím se ozval dědek John, který si nás tak oblíbil, že objel (autem) sousedy a poptal se po práci pro nás. Sehnal nám brigádu v zahradnictví, mělo to být na tři dny, tak jsme se rozhodly, že jet zase zpět se nám vyplatí. Ještě jsme se stihly potkat s moravskými bratry (tedy bratrem a sestrou), posedět u lahvinek vína a slivovice, přenocovat u našeho oblíbeného Pacifiku a ráno vyrazit do onoho zahradnictví. Práce to byla příjemná, obzvláště plení (pletí?) palem mělo zvláštní kouzlo. Bohužel jsme netušily, že množství práce je omezené a to, co bylo naplánováno na tři dny, jsme zvládly za den a půl a jelikož jsme byly placeny od hodiny, nikoliv úkolově, ošidily jsme se tak o peníze. Z toho plyne poučení.
Nicméně jsme díky tomu strávily krásný letní den na liduprázdné pláži na pobřeží Tutukaka, kde jsme zakusily kouzlo obřích vln.

Naplánovaly jsme si cestu jižním směrem přes turistická letoviska s tím, že budeme obcházet hotely a ptát se po práci. Zastavily jsme se v jeskyni, kde žijí světélkující červi, objaly 1200 let starou Damaroň australskou (Kauri), listnatou borovici, která roste pouze na Novém Zélandě, nenastartovaly auto, což naštěstí pomohli vyřešit dva automechanici-amatéři, projely čtyřproudou dálnici přes Auckland a s radostí se mu vyhnuly, zajely na poloostrov Coromandel, který nás překvapil zákazem parkování přes noc téměř všude, kde se zaparkovat dalo a způsobil tak několik krušných chvilek, vzápětí to však více než vynahradil zážitkem v podobě Hot Water Beach. Jak název napovídá, jedná se o pláž s podzemními horkými prameny, které se dají nalézt jen několik málo hodin během odlivu. V místním obchodě si lze zapůjčit lopatu za pět dolarů (nebo si vzít ešus, který poslouží podobně a ušetřený peníz použít k jinému účelu) a v daný čas vyrazit na pláž. Narazíte-li na horký pramen, na místě lze vyhloubit jámu a vytvořit si tak malé vlastní lázně. Voda je skutečně velmi horká a pláž je vyhlášenou atrakcí, takže bývá hodně přelidněná, když se však válíte ve vlastním horkém bazénku s výhledem na oceán, je vám to srdečně jedno.

Nyní jsme v podivném městě Tauranga, obcházíme hotely, obvoláváme pracovní nabídky a snažíme se nenechat rozhodit velkoměstským shonem, jemuž jsme odvykly. Jsme v regionu, kde se pěstuje kiwi a další ovoce, takže doufáme ve více pracovních příležitostí. Při našem štěstí ovšem kiwi zrovna chytlo jakousi baktérii, takže se čeká, zda ho to přejde. Situace s prací je komplikovaná, krize postihla i Nový Zéland a jinak líní místní obyvatelé berou zavděk i sezónní prací, kterou obvykle vykonávali backpackeři (tedy zahraniční návštěvníci s pracovním povolením – jako jsme my) a studenti. Ještě chceme zkusit štěstí v lázeňském městě Rotoura, kde je spousta hotelů a také smrduté sirné prameny. Bohužel, hlavní hotelová sezóna vypukne až ve druhé půlce prosince, kdy začínají letní prázdniny. Do té doby budeme hledat, možná zkusíme opět ušetřit náklady nějakým výměnným pobytem a také cestovat, co to půjde.


Komentáře k článku

Vytvořenou službou P-C.cz - Vlastní blog z vlastního PC. Mapa stránek